Počtvrté budeme znovu cestovat jak v čase, tak po mapě České republiky, a připomínat si tak titul, který měl sice krátký život, přesto se výrazně zapsal do dějin domácího metalového písemnictví. Zdeňka Micheličku budete znát z pozdějšího psaní pro Pařát pod pseudonymem Z, dávno předtím se však zapsal do paměti jako vydavatel jednoho z prvních českých death metalových zinů Mosher.
Jak ses dostal k rockové a později k metalové hudbě?
V našem paneláku jsem často chodil k sousedům, měli děti přibližně v mém věku, s tím, že jejich nejstarší syn měl na zdi velkej, kreslenej a fakt vymakanej obraz KISS. Čtyři hororový postavy, Simmons s jeho plazanem, basa ve tvaru sekery, dlouhý vlasy, ty malůvky na ksichtech atd. Úplně mě to uhranulo, a tím bylo vlastně vymalováno. Dnes je to samozřejmě sranda, ale nikdy na to nezapomenu. To mi jen mimochodem bylo tak pět let. V té době jsem z toho samozřejmě neměl rozum, ale už tehdy…!!!
Jinak doopravdy jsem se o muziku začal zajímat až v době, kdy vyšel Radegast od Citronu. Měl jsem vinyl a točil ho pořád dokola, snad milionkrát. Obdivoval jsem máničky v černých trikách, s džiskama plnýma nášivek a placek, dlouhý hára… nádhera. Posléze můj život zcela naruby obrátilo Master of Puppets od Metallicy, na něj nesmím zapomenout.
Pokud se bavíme o metalové hudbě na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Čechách, jde v ní jasně rozlišit tři epicentra: Prahu, Brno s Jižní Moravou a konečně Ostravsko. Každé mělo své kapely, kanály, jimiž proudila muzika, burzy oficiální i neoficiální, kde se daly sehnat nejen desky, ale i časopisy, čisté kazety nebo audiotechnika. Jak jste se k těmhle věcem dostávali na Šumpersku a Olomoucku?
Přesně: pro nás nejvíce připadalo v úvahu Slezsko, případně blízké Polsko, jezdilo se na burzy do Ostravy, kde, pokud si dobře pamatuju, již v té době úřadoval Tomáš Košuta, od něj se myslím bralo asi nejvíc. Pamatuji si první seznámení s Carcass, Death, Pungent Stench, samozřejmě i s Napalm Death. Řeč je samo sebou o nahraných audio a videokazetách, ty se pak mohutně kopírovaly dál. Jezdili jsme do blízkého Klodzka, Nysy nebo do Těšína pro známé polské rádoby originálky, sem tam někdo něco dotáhl z Maďarska, případně z Prahy nebo Německa, ale základ bylo Ostravsko.
Jaké bylo tvoje první setkání s hudebními a později metalovými časopisy?
Měl jsem kámoše, jeho otec zdrhl do Ameriky a sem tam mu něco poslal. Jednou spolu s nějakými kazetami přišly v balíku taky časáky. Pamatuji si na americkou Metal Manii, úžasná záležitost, krásnej křídovej papír, kupa barevných obrázků a hlavně A2 plakát Metallicy. Potom už klasika, Metal Hammer, Rock Hard, ale to už bylo v době, kdy se k těmto skvostům dalo dostat snáze. Pokud se vrátíme k nám domů, tak nikdy nezapomenu, jak jsem si koupil první číslo Sparku od maníka, kterej stál v Olomouci na vlakovým nádraží. Měl velkou sportovní tašku narvanou prvním číslem tohoto čtiva, na titulní straně s Hetfieldem – atomová bomba, rané devadesátky.
Pokud se budeme držet legendy, v jedné třídě na olomouckém učilišti se sešli hned tři pozdější vydavatelé fanzinů. (Druhým byl Laďa Oliva, kdo byl tím třetím?) Co vás vedlo k nápadu vydávat vlastní časopis?
Není to legenda, je to fakt. Myslím, že jsme k tomu měli tak nějak blízko už tím, že se jednalo o polygrafické učiliště, a pak jsme to samozřejmě milovali, byli tím naprosto pohlcení. Ten třetí do party byl spolužák Zdeněk z Opavy, jeho fanzin byl zaměřen čistě na metalovou reklamu a inzerci. Už si ani nepamatuji, kolik čísel vydal. Každopádně nejdál to dotáhl Laďa Oliva, ten je dost aktivní i dnes, ale to jistě víš. Dost jsme se mezi sebou provokovali a hecovali. Někdy víc, někdy míň, ale taky nás to svým způsobem trochu posouvalo dál, protože každej chtěl být lepší než ten druhej a tak podobně. Inu, děti. Bylo nám kolem sedmnácti.
Vím, že o počátcích v podobě Core-Rock-Metal mluvíš nerad, ale přesto bych se chtěl vrátit k jednomu důležitému detailu. Mezi výstřižky, které „časopis“ tvořily, byly i ty z Brava. Pro dnešní generaci to bude nepochopitelné, ale pro mnohé z nás to byl tehdy startovní bod, odkud získávat informace o tom, co se děje. Včetně metalu. Dovedl bys zrekonstruovat, jak se měnily tvoje zdroje, odkud si informace o svojí oblíbené hudbě získával?
Rád bych podotknul, že se absolutně nejednalo o žádný fanzin, byla to opravdu jen infantilní hra s papírem, nůžkami a lepidlem. Sem tam nějaká kresbička, toť vše. Počet čtenářů asi tři, možná čtyři spolužáci, náklad jeden kolující kus. Pokud si dobře vzpomínám, tak zas tak moc, tam z toho Brava nebylo. Čerpal jsem z tehdy ještě nového Rock & Popu, a Melodie ještě taky nějak fungovala. Potom různý drobky vlastně odevšad.
O fanzinech jsme ještě moc nevěděli, něco se dalo pořídit v Olomouci v prodejně Indies, ale to byly spíš anarcho/punk záležitosti, který mě „metalistu“ v té době ještě moc nebraly. S opravdovými fanziny jsem se seznámil až s příchodem Metaliště, to jsem miloval. To je tak jediné, na co si vzpomínám, a to si ještě nejsem úplně jist, že správně.
Měli jste tehdy ponětí o tom, kolik „podomácku“ vyráběných časopisů, podobných těm, jaké jste chtěli dělat, už vychází?
No, možná částečně. Ale kompletní přehled o tom, co kdo kde vydává, jsem neměl ani náhodou. Každopádně jsem byl vděčný a šťastný za každý, který mi prošel rukama.
O něco později (1992) ses rozhodl začít dělat Mosher, opravdový fanzin se vším všudy. S čím, s jakým cílem si ho zakládal? Chtěl si podpořit a budovat scénu, propagovat zajímavou novou muziku, informovat o světovém dění?
Jak už jsem zmínil výše, bavilo mě to, miloval jsem to a mám to rád dodnes, ale hlavně jsem se chtěl nějak zapojit, být toho součástí. Bylo fajn být v kontaktu s muzikanty a kapelami, dostávat dema od nových kapel. Byl jsem mladý ucho, a když mi na rozhovor v dopise opověděl třeba Bruno z Krabathoru, chodil jsem jak mistr světa a dmul se pýchou.
Xerox, A5 a formát měsíčníku byl v českém metalu v roce 1992 takový standardní tanec. Jak si k němu dospěl ty: po svém nebo si know-how po očku odkoukal od konkurence?
Samozřejmě jsem to obšlehnul, ale kde a u koho konkrétně ti už dnes neprozradím, možná Metaliště, Metal Breath nebo fanzin Poster fanklubu kapely Fata Morgana. Ten jsem taky hltal, a když tak nad tím přemýšlím, tak ten byl možná tím mým vůbec prvním.
Byl někdo, kdo s tebou nebo naopak, s kým ty jsi potřebné know-how sdílel?
Vím, že v oné zmiňované třídě jsem byl první, koho to napadlo zrealizovat. Další dva zmiňovaní tvůrci se přidali až krapet později, takže možná s nimi.
Mosher vybočoval lay-outem, jeho ústřední součástí byla opakovaně použitá kresba. Proč ses rozhodl na obálce použít tenhle design a ne tehdy obvyklé fotky kapely?
Jednou jsem v Rock Hardu objevil takovou reklamu, jejíž základ tvořil právě tento umrlec nebo chceš-li zombie, držící lejstro s nějakým textem. Ihned jsem to okopíroval a zvětšil, text vystřihnul a pak už jen dolepoval loga kapel, které byly součástí toho daného čísla. Fotky kapel jsem moc neřešil, protože jsem tam hlavně chtěl mít ta nádherná loga skupin, které jsem strašně obdivoval a obdivuji dodnes (Carcass, Unleashed, Dismember, Pungent Stench a spousta dalších). I po těch letech je to nádhera, nemyslíš? Mám na mysli ty old school loga.
Jak si vymýšlel obsah časopisu, jak se udržoval v obraze o dění? Odebíral si třeba nějaké zahraniční časopisy?
Jednoduše, co se ke mně dostalo, to tam šlo. Samozřejmě to bylo mnohem komplikovanější, než v dnešní době internetu, posléze jsem oslovoval kapely, které jsem tam prostě chtěl mít, otázkami na rozhovor zaslanými dopisem, nebo se jednoduše zainteresovaní ozvali sami. Pravidelně jsem samozřejmě ze zahraničí nic neodebíral, ale pokud se mi něco dostalo pod ruku, šel jsem po tom.
Nedílnou součástí Mosheru byly i rozhovory přeložené ze zahraničního tisku. Ddkud jste je brali a jak moc jste si lámali hlavu s copyrightem (třeba jen v podobě přiznání, odkud jsou)?
Ty nejzásadnější pocházejí z polské mutace Metal Hammeru a taky z jednoho, na tehdejší dobu parádního polského časáku. Ten se jmenoval Thrash’em All. Skvěle udělaný UG čtení už tenkrát, dostaly se ke mně asi jen tři čísla. Měl jsem spolužáka, který pocházel z Českého Těšína, ovládal polštinu a drtivá většina článků, jež zmiňuješ, je tedy jeho překladatelskou prací. Něco málo bylo tuším z již zmiňovaného Metal Hammeru a Rock Hardu, což z němčiny překládala sousedka jednoho kamaráda. Copyright a přiznání původu článku jsem po pravdě absolutně neřešil, co to slovo znamená, jsem zjistil až po letech.
Jak si řešil distribuci? Byl časopis jen na objednávku anebo ho šlo koupit někde na krámku nebo v distribuci?
Krámek či distribuce? Ty jsi panečku šprýmař, o nějaké oficiální distribuci pochopitelně nemohla být řeč. Jasně že pouze na objednávku, na mé adrese. Poslal si poštou peníze plus obálku se zpáteční adresou a poštovní známkou a hotovo.
Mosher se zapsal do dějin domácího undergroundového písemnictví jako první čistě deathmetalový zin. Co vás vedlo k tomu zúžit záběr jen na jeden žánr?
Myslím, že Mosher nebyl první ryze deathmetalový zin, možná se tak sice snažil tvářit, ale byly tam i články z jiných stylů (doom metal, grind core). Vím, že ve stejné době fungoval fanzin Cramps, fakt pěknej, jedno numero bych ještě někde vyhrabal, a na Slovensku už vycházel Immortal Souls, jeho vydavatel je tuším aktivní dodnes. Ti myslím taky jeli převážně na deathmetalové vlně.
A co se týče druhé poloviny otázky, tak death metal byl zrovna in, trend, který nás hodně zasáhl, bavil nás, hltali jsme každou novou kapelu, nahrávku, prostě to byly prvopočátky a zároveň zlatá éra death metalu.
Fenomén death metalu pomohl v Čechách etablovat M. A. Bonu a další nově vzniklé vydavatele a distributory, často bez u první vlny (vydavatelů) běžných předrevolučních kontaktů. Spolupracovali jste nějak blíže?
Ano je to tak, M. A. Bona makala velice slušně, posílala materiály, včetně CD či MC na recenze, měl jsem od nich na některé akce i akreditace. Je třeba říct, že se hodně snažili, žel naše spolupráce skončila s koncem Mosheru.
Ten nastal proč?
Nejdůležitějším faktorem, a to říkám zcela na rovinu, byla lenost a zjištění, že jednoduše nemám schopnosti dělat fanzin způsobem, jakým bych chtěl. Pokud se měl Mosher někam posunout, chtělo to začít makat víc, učit se angličtinu, pokusit se zainteresovat do této činnosti větší počet zapálených lidí, kterých se nedostávalo a rovněž tempo – vycházet jako měsíčník – bylo sebevražedné. Dříve bych měl možná problém to přiznat, ale tak to zkrátka bylo.
Nedílnou součástí časopisu byly různé reklamy. Šlo z vaší strany jen o podporu oblíbených vydavatelství anebo už tehdy fungovala placená reklama?
Ano, podpora oblíbených a i těch, kteří jednoduše jen projevili zájem. A pokud mám být upřímný taky často snaha vyplnit prázdné místo, prostor.
Psaní si úplně na hřebík nepověsil, později ses, již pod novým pseudonymem, objevil v redakci Pařátu. Neměl si někdy potřebu časopis oživit v nějaké dospělejší podobě?
Stručně a jasně: neměl.
Jak to s potřebou nebo pnutím zabývat se hudbou nejen pasivně, ale i aktivně, něco vytvářet, psát o ní, máš dneska?
Jsem dost zaneprázdněný, mám i jiné aktivity a koníčky, rodinu a práci. Na muzice mě baví i to, že se jí věnuji, jen když mám chuť a čas. Už si nechci spojovat muziku s tím, že něco musím.
Jak se na tvoje tehdejší působení díváš dneska?
Jednoznačně se širokým úsměvem. Nemám rád falešnou skromnost, ale je potřeba říct, že Mosher opravdu ničím zásadním pro naši undergroundovou scénu nebyl. Už tenkrát to mnozí dělali mnohem lépe a hlavně vydrželi déle. Zamyslím-li se nad tím, kolik úžasných fanzinů vycházelo nebo vychází, jaký měly, případně mají obsah, objem, vzhled či dosah, tak je myslím na místě, aby toto zaznělo. Ano, byla jiná doba a byl jsem puberťák, ale je to fakt. To však neznamená, že bych na to vzpomínal ve zlém, to určitě ne.
Mluvíme tu hodně o ostatních fanzinech. Jde nějak shrnout, v čem je jejich dnešní role jiná, než tehdy?
Samozřejmě se mnohé změnilo, ale nemyslím si, že zrovna v tomhle. Role fanzinů je stejná a stejně nezanedbatelná jako tenkrát, jestli ne ještě větší, a tvoří je opravdoví zapálení šílenci, myšleno jen v tom nejlepším slova smyslu, klobouk dolů před nimi.
Když se vrátíme do „těch let“, jak důležitou roli podle tebe fanziny sehrály při budování české deathmetalové scény? Občas se nemůžu zbavit dojmu, že přišly už k hotovému, že scéna vznikla „před nimi“, díky četbě „shora“, kdy se ještě o undergroundu dalo dozvědět třeba z Rock & Popu.
Nevím, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Ono toho tolik v Rock & Popu zas nebylo, nebyl internet, zcela zásadní roli hrála komunikace klasickou poštou, takže úplně souhlasit nemůžu. Ať už to bylo, jak bylo, většina aktivních myslím makala s ryzím zápalem a čistými úmysly a nějak nevidím důvod, proč na to nahlížet výše uvedenou optikou.
Ty si z hudby nikdy „nevypadl“, nepřestal se o ni zajímat. U fanzinů platí to samé, co u desek, že po té explozi na začátku devadesátých let jich najednou začalo vycházet méně. Jak si to vnímal, Netahalo tě to zpátky do dění?
Mně ani nevadilo, že začalo vycházet méně desek nebo fanzinů. Spíš mě štvalo, že spousta z mých oblíbenců začala experimentovat a měnit svou tvář dle požadavků doby. Dnes tento fakt už vnímám jinak, oddělilo se tak zrno od plev a hodně kapel případně fanzinů zaniklo (i Mosher) a myslím, že to tak mělo být. Nikdo přece nemohl očekávat, že se z hudby, jež jsme milovali a milujeme, stane mainstreamová záležitost.
K závěrečné otázce, snad jen to, že jsem chvíli působil v Pařátu, jak zmiňuješ výše, čímž pana Říhu srdečně zdravím.