V druhém rozhovoru z cyklu profilů současných vydavatelů fanzinů probereme titul, který měl podobně raketový start jako Telepatie. Nuctemeron Petra Koláře voní kůží, hřebíky, pivem, exotikou a především metalem ze staré školy.
Na scéně rozhodně nejsi žádný nováček: už pár let nerozlučně patříš k písecké partě, která pořádá metalové koncerty a festivaly. Co tě dovedlo k nápadu vydávat vlastní fanzin?
Vydání vlastního fanzinu se nezrodilo ze dne na den. Ta myšlenka mě provázela delší dobu, řekl bych pár let. Psát o hudbě jsem začal někdy v roce 2010, kdy jsem byl redaktorem serveru Hard-Music-Base, a v polovině roku 2012 mě oslovil kamarád Johan z Fobie, zda bych nechtěl přispívat tam.
Vzhledem k tomu, že jsem Fobii považoval a stále považuji za top webzin u nás, neváhal jsem. Zároveň ve mně hlodala myšlenka tištěného zinu. Ze dvou důvodů. Tím prvním byla moje láska k dobovým tištěným plátkům, zejména těm metalovým, které u nás vycházely na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jako druhý důvod bych uvedl digitalizaci, která je všude kolem nás. Zdá se mi, že je všeho nehmotného až příliš. Hudba, knihy, média… vše v elektronické podobě. Abych jen nekopal kolem, sám pracuji pro digitální agenturu, takže jsem chtěl vydat něco, co by čtenáře a koneckonců i mě samotného vrátilo do starých časů. Proto papír a proto tištěný fanzin.
Proč ses ho rozhodl dělat postaru, na papíře a ne jen na Internetu? Hrál při rozhodování „jít do toho“ roli i revival fanzinů, který jde pozorovat poslední dva, tři roky, díky kterému je dnes spustit nový titul daleko jednodušší, než tomu bylo před pěti nebo desíti roky?
Už jsem to částečně nakousl v předchozí odpovědi. Webzinů je na českém internetu poměrně dost, i když drtivá většina z nich má pro mě nezajímavý obsah. Tak to prostě je. Internet je skvělá věc pro vyhledávání nových a hlavně aktuálních informací. Využívám ho denně. Někdy mě to štve, nicméně si už nedovedu představit, že čekám třeba měsíc na vydání Bravíčka pro metalisty (čti: Sparku), abych se dozvěděl, co za desky v daném měsíci vyjde. A půlka by mi jich stejně unikla, protože se tam většině mých oblíbených kapel nevěnují. Takže v tomto směru internet jasně vládne.
Abych byl upřímný, žádný revival nebo boom fanzinů u nás příliš nesleduji, protože mám pocit, že vychází těch pár plátků pořád dokola, a tím to končí. A k tomu vydání… Jasně, dnes je vše jednodušší. Články sepíšeš ve Wordu, layout se vytvoří v grafickém programu. Pak se to zadá tiskárně, kde se vše strojově tiskne na kvalitní papír a dává do pevné vazby. Asi to nemá takové kouzlo jako před pětadvaceti lety, kdy se ziny ručně sešívaly, popisovaly nebo dokonce ilustrovaly. Jenže ruku na srdce – tímhle stylem bych Nuctemeron vydával tři roky a ještě by se po půl roce rozpadl.
Proč ses ho rozhodl pojmout jako ryze sólový projekt?
No, úplně sólový projekt Nuctemeron není. Grafiku a ilustrace má na svědomí kreslířské duo Kuba Hrdlička a Vojta Jasanský alias Děda a Myšinka. Tyto dva kamarády jsem oslovil s prosbou o grafické zpracování fanzinu a oni nadšeně souhlasili. Dobře jsem věděl, za kým jdu, protože kluci dělají plagoše pro akce Kreas a i pro mé koncerty toho už celkem dost nakreslili. Spolupracujeme spolu nějaký ten pátek a já vím, co od nich čekat. Grafika Nuctemeronu přesně vystihuje mé představy a já jsem s ní maximálně spokojen.
Co se týká obsahu, tam jsem to jako sólo projekt chtěl. Pár lidí mi říkalo, ať vydám cestopis, že by si to rádi přečetli. Řekl jsem si, že to vlastně není špatný nápad, a zároveň jsem k tomu nabalil hudební obsah. Prostě cestopis dal fanzinu zelenou. Další redaktory jsem od začátku neměl v plánu oslovovat, ač dobře vím, že několik mých přátel píše opravdu parádně a jejich články pravidelně hltám. Prostě si tu smetanu chci slíznout sám! (smích)
Jak Nuctemeron vykrystalizoval do podoby, v jaké jej známe, tedy jako nesvatá bible metalu ze staré školy?
Bible metalu!? Viděl jsi třeba knihu Underground Never Dies? Tomu říkám bible metalu! Nuctemeron měl být původně fanzin o nějakých sto padesáti stránkách. Nakonec jsem toho napsal trochu víc. No trochu, jednou tolik. (smích) Podmínkou však musela být pevná vazba a profi tisk.
Nerad dělám věci napůl, nerad platím za něco, co je nedotažené. Takže, když už někdo chce utratit své těžce vydělané krejcary, ať za to dostane odpovídající kvalitu. Když půjdeš na pivo, taky za čtyřicet korun očekáváš Plzeň vychlazenou a s patřičnou chutí a pěnou. Když chci kvalitní fanzin, radši si připlatím a očekávám od toho adekvátní kvalitu. Nechci se některého zinaře dotknout, ale někdy se musím smát, když vidím za osmdesát až sto korun fanzin o třiceti stránkách vypadajících jako cár papíru a ještě s mizerným obsahem. Vážím si všech lidí, kteří jsou nějak aktivní, ale někdy je to přes čáru…
Příklad jeden pro všechny: nedávno jsem si v Německu na fesťáku koupil fanzin Gates of Damnation, který vydává Mike ze španělských Iron Curtain. Cena patnáct euro za sto dvacet stran. Když jsem ho otevřel, nelitoval jsem jediného centu. Tak skvělý je. Vždy je to o tom, co člověk chce a očekává. Takže, proti gustu…
Ke stylovému rozkročení se váže i název. Předpokládám, že spíš než na stejnojmennou kapelu odkazuje na stejnojmennou skladbu Sodom. Měl si i jiné favority nebo to byl jediný název ve hře?
Kapela Nuctemeron je super, ale protože jich je víc, dodám, že na mysli mám ten německý „Nifelheim worship“. Co se názvu zinu týká, tak variant samozřejmě bylo víc. Opět jdu asi proti proudu, ale o českém názvu jsem prakticky vůbec neuvažoval. Nuctemeron je slovo s původem v řečtině a znamená světlo temnoty. Sodom ho jako první vytáhli do metalového světa a mně se vždycky líbilo. Ostatně, tento fanzin vytahuje undergroundový metal na povrch zemský mezi lidi, takže význam „světlo temnoty“ je na místě.
Pokud se bavíme o old school metalu a jeho současné popularitě… hodně velké zázemí má tahle hudba mezi lidmi z hardcorové scény. Což třeba před desíti, patnácti lety bylo sotva představitelné, protože obě scény měly potřebu vymezovat se navzájem. Čím si dnešní obrovskou popularitu klasického metalu mezi hardcoristy vysvětluješ?
Člověče, já bych byl opatrný s těmi spojeními „hodně velké zázemí“ a „obrovská popularita“. Dívám se na to tak, že u nás jsou jak metalová, tak i hardcore scéna poměrně malé, takže k jistému prolínání docházet prostě musí. A zároveň jsem přesvědčen, že jedna scéna bez té druhé dobře nefunguje. Vymezovat se je naprostý nesmysl. Já měl nějaké své hardcore-punk období před x lety a popravdě, dnes si HC, punk nebo crust vlastně vůbec nepouštím. Tyto styly pro mě mají přínos spíš na koncertech, než při domácím poslechu.
Ale abych se vrátil k tvé otázce, proč hardcoristé poslouchají klasický metal? Protože už mají plný zuby jednoduché muziky? (smích) Ne, teď vážně. Nehledal bych za tím nic jiného, než prostě rozšíření obzorů a chuť poznávat nové styly. Myslím si, že je to tak přirozené pro každého. Já třeba mám rád jazz, rock´n´roll nebo americké country. Najdu tam to, co bych v metalu nebo hardcoru hledal marně. Kdybych měl ale uvést konkrétní příklad, byli by to Lahar. Kapela, která vzešla z čistě HC scény a plynule se zařadila do metalu. Na jejich koncertech potkáš lidi s tričkem Black Flag, stejně tak jako Kreator. Lepší pojítko mezi oběma scénami u nás nenajdeš.
Jaká vlastně byla tvoje cesta k metalu?
Já měl to štěstí, že jsem šel s hudbou přesně tak, jak se kdysi vyvíjela. Jen s odstupem. První impuls přišel od táty, který mi z vinylů pouštěl Hendrixe, Deep Purple, Led Zeppelin, Pink Floyd a…. Black Sabbath. Všechny tyto klasiky (a mnoho dalšího rocku šedesátých a sedmdesátých let) mě uchvátily a drží se mě dodnes. Pak přišel heavy metal – Iron Maiden, Judas Priest, Accept, Scorpions a Saxon.
Pořád si pamatuji, jak jsem dokola točil tátův jugoslávskej press Powerslave a zpíval si u toho Aces High. Následně jsem na jedné z kazet našel kompilaci, kde byli Motörhead, Running Wild, Sex Pistols… Tím jsem v sedmé třídě přičuchl k punku a dost mě to chytlo. Zkoušel jsem i staré české punk-rock kapely, co letěly na základce, ale to mě nebavilo (snad kromě Telexu a Kritické Situace), protože když si jednou poslechneš Discharge, musíš se pak nějakým S. P. S. jen smát. Na punk jsem zapomněl v okamžiku, když mi ve čtrnácti letech byla puštěna deska Reign in Blood od Slayer. Pořád si pamatuji, jak jsem šestadvacet minut poslouchal to peklo s otevřenou hubou a pak mi z ní vypadlo jen „to je v prdeli“. Žádná jiná deska mě nikdy nesundala tak, jako právě tahle. Pak už to šlo s thrash metalem rychle: stará Metallica, první fošna Arakain, Exodus, Sodom, Kreator, Testament, Overkill, Destruction, Assassin, Razor, Exciter, raná Sepultura a tuny dalších skvělých kapel. Thrash jsem jel snad dva roky v kuse a pak stále víc přitvrzoval. Nejprve old school death metal. Na kapely jako Death, Bolt Thrower, Asphyx, Obituary, Entombed, Grave nedám pořád dopustit. Pak jsem to šrouboval k raným Carcass, Napalm Death, Repulsion.
Přišly nové thrash kapely, retro death metal nebo jsem zcela propadl doom metalu. Takže zase zpátky k Sabbathům a k tomu Saint Vitus, Candlemass, Pentagram, Windhand a samý další parády. Jak roky plynou, člověk se naučí v té záplavě kapel filtrovat. Dříve jsem hltal třeba každou mladou thrash kapelu, dnes si hodně vybírám a popravdě se spíš vracím k těm starým. I tak se ale najde dost nových, které se vyplatí sledovat. Na metal-archivu a na specializovaných serverech jsem prakticky denně a sleduji, které desky vycházejí, jaké z nich si koupím a se kterými se spokojím třeba na Spotify. Takže moje cesta k hudbě, doufám, ještě nekončí, protože mě pořád baví objevovat nové kapely a poslouchat nová alba.
Co si po té cestě četl za fanziny? Které tě při vymýšlení konceptu Nuctemeronu inspirovaly?
Vyloženě konkrétní fanzin mě neinspiroval. Líbí se mi stará škola ve stylu Metal Breath, Poster nebo fanklubových záležitostí Krabathoru, Törru či Terminatoru. Nicméně Nuctemeron vypadá úplně jinak než tyto plátky. Spíše bych ho přirovnal k mým oblíbeným zahraničním fanzinům, jako jsou například Tornado fanzine, Headbangers zine či Thrash Attack zine.
Jaké tituly anebo i konkrétní čísla pro tebe představují zlatou kapličku českého zinařství?
Tady asi zklamu, protože uvedu jen první vydání Telepatie. Není to proto, že v něm vyšly dva mé články, ale proto, že Petr Moletz, který to má celé na svědomí, skvěle pochopil a následně realizoval to, o čem má fanzin být. Člověk tam najde úplně všechno – rozhovory, tour report, zajímavé články. Navíc celý zine zasahuje jak metalové čtenáře, tak i punkáče. A vzhledem k tomu, že jsou tam všechny články perfektní, neměl jsem problém s chutí číst i o kapelách, které mě jinak nezajímají. To se bohužel nedá říct třeba o Trhavině nebo Hluboké orbě, které bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co v českém zinařství existuje. Jenže… když jsem si kdysi koupil s nadšením Hlubokou orbu, zjistil jsem, že mě zajímá možná deset procent obsahu. Jsem prostě jiná cílovka. (smích) Respekt chovám ke starým dobovým zinům, tam ale jde spíše o ducha, než o obsah. Ten bývá většinou strohý a z dnešního pohledu někdy až úsměvný. Prostě poplatný době. To je ale v pořádku.
Nuctemeron se může pochlubit netradičním formátem: jde spíš o knížku nebo kus nábytku, než o klasický zin. Proč ses pro něj rozhodl?
Od začátku jsem věděl, že chci fanzin formátu A5. Přijde mi to u knížek i zinů nejpraktičtější, protože to všude vezmete s sebou. Nakonec se z Nuctemeronu stala těžká bichle, takže brát jí s sebou na každodenní cestu do práce už tak praktické není… Důležitým faktorem ale je, že písmo je dostatečně velké na to, aby si články přečetl i ten, co má pár dioptrií. (díky, to dovedu ocenit – poznámka autora) Stejně dobře vyniknou taky ilustrace. U formátu A5 rozhodně zůstanu, tloušťku si ještě rozmyslím! (smích)
U formátu ještě zůstaneme. Ilustrace od Dědy a Myšinky: měl si hned jasnou představu, že bez nich vlak nepojede a časopis zkrátka ilustrovat musí?
Jasně. Já nejsem grafik a oba kluci od začátku dobře věděli, jakou mám představu. Oba se pohybují na stejné scéně jako já, posloucháme stejné nebo podobné kapely a dohromady víme, jak má vypadat old school fanzin. Hrdla sype z rukávu jednu ilustraci za druhou a Vojta je dokázal všechny parádně spárovat s textem do výsledného layoutu. Ze začátku jsme řešili například logo, nakonec padla volba na klasický font, který razili kluci. Chvíli mi to trvalo přijmout, ale ve výsledku vím, že měli pravdu. V podstatě jsme se shodli na všem. Když pro mě dělají plagoše na koncerty, dávám jim volnou ruku s tím, že jim řeknu nějakou svojí hrubou představu. A přesně takhle to bylo s fanzinem. Až budeme dělat druhé číslo, na způsobu spolupráce nic měnit nebudeme. Jsem rád, že mám okolo sebe dost kreativních lidí a Vojta s Kubou patří k těm nejlepším a nejochotnějším. Bez nich by Nuctemeron v takové podobě rozhodně nevznikl. Díky jim za to!
K obsahu prvního mám tři postřehy. S povděkem kvituji záplavu rozhovorů i přehled píseckých koncertů a festivalů, který jednou bude velmi vítaným zdrojem informací. Přiznám se ale, že mi mezi zbytek moc nezapadají recenze, zabírají tuším třetinu a trochu mi tam překážejí. Víc by mi sedělo dát do časopisu jen třeba ty na deset nejlepších desek za období, které konkrétní číslo pokrývá, než na „všechny“. Navíc myslím, že Internet nabízí nesčetné možnosti odkázat čtenáře na stránky interpreta, vydavatele, různé databáze, ale třeba i na obchod, kde s deskou můžu rovnou šup do košíku…
Pravdou je, že tam recenzí je dost, celkem čtyřicet. Pravdou taky je, že jsou celkem obsáhlé a podrobné a že zabírají více prostoru, než je zdrávo. A pravdou je i to, že mně to nevadí! (smích) Některé z recenzí vyšly na Fobii, jiné jsou nové. Jasně, nejsou to aktuální novinky, protože se jedná o desky, které byly vydány v posledních dvou letech, ale vzhledem k tomu, že se v drtivé většině jedná o totální underground, mohou to pro čtenáře být objevy. Cílem těchto recenzí je poznat nové kapely a nahrávky. Navíc recenzuji desky, které jsem si pořídil, takže si to píšu i svým způsobem pro sebe. Ne vždy je čtenář na prvním místě! (smích) A samozřejmě je jednodušší napsat recenzi a představit tak kapelu, než s ní dělat rozhovor. Anebo tam mám dát čtyřicet rozhovorů?
Možná jsem naivní, ale pořád věřím, že existují lidi jako já a pár mých dalších kámošů, kteří si na základě recenze desku poslechnou a když se jim líbí, tak si jí seženou. A pokud některá z kapel díky jediné mé recenzi prodá jedinou svou desku, mělo její psaní smysl. A dle reakcí čtenářů se tak už stalo.
Druhá „výhrada“, protože jsou to spíš moje preference, a navíc jsem kdysi tento úzus sám pomáhal vnášet do hry, je editace. Nuctemeron je co se týče jazyka krásně čistý a uhlazený, ale nějak mi ten spisovný jazyk kontrastuje se syrovostí a neučesaností hudby, o které píšeš. Co mě občas rušilo, je naopak absence editace v tom smyslu, že je znát, že rozhovory jsou dělané mailem, a jsou autenticky přeložené v duchu „dobře položená a přeložená otázka – dobře přeložená odpověď“. Ale někdy, a zase, znám to z vlastní praxe, by asi stálo za to do textu sáhnout hlouběji. Spojit otázky, vynechat ty bez větší informační hodnoty, přeházet pořadí…
Spisovný versus nespisovný. S tímhle bojuji, ale radši volím spisovnou formu. To je asi zase moje pracovní deformace. (smích) Co se týká překladu, nechávám to tak, jak to je. Koneckonců, už se mi v minulosti stalo, že jsem vynechal jednu chudou a bezvýznamnou odpověď a kapela si stěžovala, že rozhovor není kompletní. Beru to tak, že rozhovor je hlavně prezentace zpovídaného, ne tak redaktora. Takže i na blbou otázku se dá dobře a obsáhle odpovědět. A pokud kapela odpovídá jednou větou a z rozhovoru se nedozvíš zhola nic, je to jen a jen její problém. Všichni mají jedinečnou možnost sami sebe odprezentovat a prásknout na sebe i to, co není pravda.
Třetí výhrada, opět v uvozovkách: klíčový, už zmiňovaný cestopis vyšel už v Telepatii, není jeho druhé otištění trochu plýtvání papírem?
Rozhodně ne. Nuctemeron je můj zine a cestopis měl být primárně v něm. Když ale dával Petr dohromady Telepatii a já se zrovna z Keni vrátil, chtěl to tam mít. A já jsem neváhal ani vteřinu. Ani jeden z nás s tím nemá problém. Osud tomu asi chtěl, aby oba ziny vyšly téměř současně a mně pak psali lidi, že by Nukťák měl být levnější, protože už stejný cestopis četli v Telepatii. Možná je pozvu na pivo, abych jim těch pár korun kompenzoval! (smích) A navíc, kdybych to tam nedal, tak bys přišel o žirafu s warpaintem, a to přece nechceš, ne?
Aby to neznělo všechno jen černě nebo černobíle: co mi na časopise přijde skvělý, je fundovanost. Je prostě vidět, že tou hudbou žiješ, dýcháš. Podle čeho sis vybíral kapely do prvního čísla?
Díky, to potěší. Chtěl jsem, ostatně jako vždy, udělat rozhovor s kapelami, o kterých si v jiném českém fanzinu nebo webzinu nic nepřečteš. I proto je Nuctemeron zaměřený na zahraniční kapely. To však neznamená, že bych neměl rád ty tuzemské. Naopak, naší scénu sleduji, podporuji a mám tady rád mraky skvělých kapel. Jenže jsem nechtěl dělat rozhovory, které tu už byly a brzy zase budou. Výběr kapel byl složitý v tom, že bych nejraději udělal rozhovorů padesát. Třeba Hirax jsem zvolil proto, že pro mě představují jednu z nejzásadnějších kapel amerického thrash metalu a s jejich frontmanem Katonem De Penou jsem čas od času v kontaktu. Rozhovor s Darkness vznikl z toho důvodu, že jejich reunion považuji za jeden z nejlepších na thrashové scéně za poslední roky. Denial of God jsou zase prvotřídní blacková kapela, o které se v našich končinách příliš neví, přestože patří ke světové špičce. A tak bych mohl pokračovat. Co mě však potěšilo nejvíc, to byl přístup kapel. Třeba Katon neváhal ani vteřinu a odpovídal na cca třicet otázek pro naprosto neznámý fanzin. Stejně tak Darkness, kteří se mi omlouvali za to, že odpovědi pošlou se zpožděním, protože ještě pracují na rozhovoru pro německý gigant Rock Hard. Všichni to vzali poctivě a na pohodu.
A samozřejmě obrovskou pochvalu si zasluhuje koncept. Bichle, která v českém prostředí nemá obdoby a která vyžadovala sakra odvahu se do něčeho takového pustit…
Odvahu ani ne, vždyť ani já sám na začátku netušil, že to bude taková bichle! Vydání fanzinu je dlouhý proces. Měl jsem několik dokumentů s obsahem, který jsme postupně přetavili v jedno PDF s finálním výsledkem. Stojí za tím mnoho hodin práce, vzájemné komunikace, upřesňování, změn, zkoušek tisku a možná i odříkání! Taky jsme mohli všichni tři jít na pivo a o fanzinu jen kecat. Jenže pak, když si člověk nese z tiskárny výsledek, je to pocit k nezaplacení. Doporučuji zkusit každému! (smích)
První číslo si vydal v poměrně malém nákladu sta kusů. Za jak dlouho bylo pryč? Překvapilo tě, jak rychle se po něm zaprášilo?
Jo, limitka, 100 ks. Vyprodáno bylo prakticky chvíli poté, co jsem pustil informaci o vydání do světa. Nechtěl jsem udělat velký náklad, aby mi to pak leželo doma. Takhle mi to vyhovuje. Myslím, že se Nuctemeron dostal k většině kámošů a lidí, kteří dokážou ocenit jeho obsah. Velký zájem mě mile překvapil. Je fajn, že lidi pořád prahnou po něčem fyzickém a nespokojí se pouze s internetem.
Kolik kusů si dělal dotisk? A jaké z toho všeho plyne ponaučení: kolik kusů budeš dělat příště?
Dotisk zatím na světě není a uvidíme, zda vůbec bude. Já rád limitované edice! (smích) Příště bude opět sto, maximálně dvě stě kusů.
Platí pořád, že příští číslo bude mít 666 stran? Máš už nějakou představu o tom, jak bude vypadat?
Jasně, 666 stran, vázané v kůži a džínovině! Hele, představu mám celkem jasnou. Bude opět několik rozhovorů s kapelami (a možná i s někým jiným), o kterých se u nás jinde nedočteš. Objeví se i zajímavé články, které hodně zabrousí do historie. Samozřejmě vše se bude týkat old school metalu. Pro modernu není ve fanzinu místo. Datum vydání žádný nemám. Nuctemeron zine není a nikdy nebude pravidelný plátek. Když tak nad tím přemýšlím, je v mých aktivitách na hudební scéně takovým levobočkem. Rád bych dvojku vydal v průběhu roku 2020, ale když to nedopadne, 2021 vypadá taky sympaticky. Do té doby choďte na koncerty (nejlépe ty, které pořádám já!), kupujte desky, mějte vlastní názory a buďte zdrávi. Díky za prostor a neutuchající práci pro české ziny, Petře! Zinařině zdar!