Po téměř dvaceti letech vyšlo nové číslo brněnského metalového fanzinu ze staré školy Parambucha. Na stránkách letošního čísla jakoby se čas opravdu zastavil. zkrátka: vše postaru: obsah, rubriky, orientace na domácí scénu, legendy tehdejší metalové žurnalistiky a svébytný humor, jímž časopis proslul. Více již jeho vydavatel Tomáš Řeřucha alias Parambucha osobně.
Většina lidí tě bude znát jen pod přezdívkou Parambucha. Jak si k ní přišel?
To se táhne od poloviny devadesátých let, kdy jsem začal hrát s kapelou a dělat první koncerty. My tenkrát chodili do hospody na Sněhurku a tam se scházela pekelná sebranka lidí v čele s BigBossem, Železem, Mírou Horejsek či Fedorem, a právě tihle lidé mně jí obdarovali. Takže jsem se stal Parambuchou.
Jak ses dostal k metalové hudbě?
Zcela přirozeně. Můj otec se v mládí také motal okolo muziky a měl doma sbírku desek, která se už v mých třech letech stala moji nejoblíbenější hračkou. A když jsem v předškolním věku navštívil koncert Olympiku, bylo vymalováno. A pak už jsem jen přitvrzoval a přitvrzoval.
Kdy ses rozhodl do dění zapojit aktivně?
V patnácti na obchodce, protože mezi mé spolužáky patřil třeba Shindy, který už v té době celkem valil, a spousta dalších kluků, kteří zakládali nebo měli kapely. Tehdy každej někde hrál, pořádal anebo vydával. Čili jsem do toho zcela přirozeně vletěl i já, a dodnes mě to neopustilo.
Co bylo dřív, vydávání časopisu nebo hraní s kapelou (YBCA)? Fungoval někdy časopis jako její věstník?
Dřív byla kapela. Ale ten zin na ni navázal za celkem krátkou dobu. První číslo bylo myslím v roce 96. Tehdy byla opravdu doba, kdy každý chtěl něco dělat. Takže se oslovilo pár spolužáků a souputníků na brněnské scéně a už se valilo. Jinak zin jel vždy mimo kapelu a nikdy nesloužil jako její bulletin.
Co byla prvotní motivace začít ho vydávat?
Láska k hudbě. Radost z hudby. A snaha pomoci zviditelnit naše kapely. Proto jsme vždy jeli jenom v československé scéně. Nesmíš zapomenout, že opravdu byla jiná doba. Tehdy jsi nové kapely poznal pouze na koncertech, protože magazíny, které v té době byly, naše kapely většinou ignorovaly. Nebyly Youtuby, Bandzony a podobný platformy, kde sis pustil a našel, cos chtěl. I to byl důvod, proč jsme k časopisu vždy dávali kompilační kazetu. Aby lidi věděli, o čem píšeme a mohli objevit něco nového.
Komu si při jeho výrobě koukal přes rameno? V tom slova smyslu, od koho si bral potřebné, řekněme technické know-how?
Já vyrostl na kultovních zinech jako Metaliště nebo Metal Breath, takže na začátku jsme vycházeli z toho, jak vypadaly tyhle kulty a vše se jelo stylem pokus-omyl. Vše jsme dělali za pochodu. Můj souputník Petr Žibřid byl technicky a počítačově slušně založen, takže se staral o tu vizuální stránku. Bylo to super. Všechno se zkoušelo, bylo nový. Ale číslo od čísla to šlo nahoru a v rámci možností se zdokonalovalo.
Jak jste časopis množili (dělali jste celý náklad naráz anebo ho tiskli postupně?) a distribuovali?
Kopírovaly jsme jak čerti, kde se dalo. Někdo měl v práci kopírku, tak pár kusů udělal, někdo tiskl ve škole. Prostě, kde se dalo a za co nejmíň peněz, ideálně zadarmo. Distribuce byla hlavně po koncertech. V té době už jezdilo celkem velký množství různých dister, jak u nás, tak i na Slovensko, takže v rámci podzemí jsme byli celkem dostupní.
Dal bys jako pamětníka dohromady, jak a kde se v různých obdobích daly v Brně sehnat metalové desky, trička a časopisy?
Před revolucí bylo v Brně pár kamenných obchodů jako Supraphon nebo Panton. Kdo chtěl nějaký řimbuch nebo cokoliv zvenku, musel na burzy. Po revoluci se otevřely první soukromé obchody a tady dlouhou dobu držel prim Indies, který měl zároveň i vydavatelství. Ale někdy v roce 92 srdce metlošů zaplesalo. Na Malé Americe se otevřel první krámek se jménem Metal Shop (nezaměňovat se současným), který se zaměřil vyloženě jen na metal a vozil trika, desky, nášivky a podobný věci. Slavnostně ho otevíral BigBoss. Tenhle obchod byl i distributorem demáčů a zinů, když je tam kapely donesly. A z tohoto kvelbu se v polovině devadesátých let stal Redblack v čele s Tomem Prekem, který tady dlouhá léta vládnul, a který byl centrem všeho, co se dělo v metalu u nás.
Podobně jako YBCA, i Parambucha se vyznačovala svérázným humorem. Kromě Daffy Duck si nevzpomenu na jiný podobně „ušitý“ titul z konce devadesátých let. Proč ses k takovému kroku rozhodl?
Já mám rád, když to má nějakou nadstavbu a když je to sranda. Když se moc žereš, si ztracen. Nehledě na to, že číst po sté, jak se kapela cítila ve studiu, nemůže bavit ani toho nejzarytějšího fanatika. Proto různé rubriky, proto humor a nadhled. A tou nadstavbou u nás byla kazeta a třeba i plakáty, který byly megakrutý.
Proč si tehdy přestal časopis vydávat?
Jako všichni ostatní, skončili jsme na financích. Nám se poslední číslo podařilo udělat s křídovou obálkou, tištěné a s velmi dobrou grafikou a stále jsme se chtěli posouvat, aby to dávalo nějaký smysl i nám. A v době příprav dalšího čísla se cena tisku tak zvedla, že pro nás byla neúnosná, tak jsme to raději zapíchli.
A naopak, co teď bylo impulzem pro to, začít ho dělat znovu?
Náhoda a shoda okolností. Já o tom ani neuvažoval, ale dostal jsem konkrétní nabídku na obnovu a ta myšlenka hlodala, hlodala, až vyhlodala velký návrat po dvaceti letech.
Sledoval si v mezidobí, co se děje s ostatními tištěnými fanziny?
Já sleduji vše, co se u nás děje, pořád a pořád mě to moc baví. Ale fanziny jako takové v podstatě přestaly existovat. Teda, když se bavíme o metalové scéně, protože pankáčí a hácečkáři v tom jedou pořád. Po nás přišla velká spousta super zinů, ale skoro všechny udělaly pár čísel a dopadly stejně jako my. Po obrovském nástupu internetu ziny vyklidily pozice kompletně.
Aktuální číslo Parambuchy stojí na hostech, jak si je vybíral?
Opět jsme u toho. Mě by nebavilo vydat jen zin s pár rozhovory a recenzemi. To mi přijde pro lidi, kteří to koupí, málo. Takže jsem oslovil všechny legendy devadesátých let, aby každý přispěl nějakou maličkostí a vznikl nám neuvěřitelný tým. Můžu říct i hvězdný tým, protože tihle lidé dlouhou dobu utvářeli metalovou scénu v Česku. A na tom obsahu je to znát. Je pestrý, rozmanitý, zábavný, ale v žádném případě nudný.
Je nějaký rozdíl v tom, jak si uvažoval o obsahu dnes a tehdy?
Vůbec žádný. Pro mě to byla tehdy zábava a je i dnes. Vždy jsem chtěl docílit toho, aby si to lidé přečetli a byly spokojení. A podle ohlasů na naše návratové číslo se to podařilo. Jsou tam zajímavé rubriky, které ukazují naše kapely zase v jiném světle a lidé se dozvědí spoustu novinek, ač jsou to kapely letité.
Pokud jde o grafiku, je už dělaná jinak, jak moc vědomě si o ní přemýšlel, nebo z tebe vypadla sama?
Grafika byl na začátku největší problém, protože se přece jen doba a možnosti změnily. A já řekl, že pokud se nenajde nějaký blázen, který to bude dělat s námi, tak do toho vůbec nepůjdu. Tahle role je nejzásadnější z celého osazenstva zinu. Náš blázen se jmenuje Marek Slavíček a bez něj bychom byly v háji. A co se týká grafiky, já chtěl od začátku navázat tam, kde jsme skončili. Stejný formát, černobíle a jednoduše. A to tam je.
Jak si odhadoval, kolik kopií vyrobit? Překvapila tě prodejnost?
Já tohle řešil se Shindym, protože jsem neměl šajn, jestli to vůbec někoho bude zajímat. Zaregistroval jsem pár krásných zinů na Slovensku, ale u nás jsem vůbec neměl potuchy, jestli to někdo koupí. Takže jsme udělali jen 150 kusů k prodeji plus něco na promo a žádné další přidělávat nebudeme, a doufali jsme, že to někoho osloví. A co se týče prodejnosti, jsem z toho úplně hotovej. Deset dní po zveřejnění je víc jak polovina pryč. To je absolutní bomba, aspoň pro mě osobně.
Na druhou stranu, pokud o těch číslech přemýšlím, tak jiné, třeba i úplně nové časopisy jsou s to prodat i tři sta kusů během měsíce, sleduješ tuhle novou vlnu fanzinů (Telepatie, Nuctemeron)? Jaký na ni máš názor?
Co jsem začal řešit návrat, začal jsem to sledovat a jsem úplně nadšen, že se to dokáže prodat v takových nákladech a moc to těm klukům přeju. A hrozně jim fandím, aby jim to vydrželo. Je to pecka. Já jsem byl vždy rád za kohokoliv, kdo něco dělá a jen si nestěžuje v hospodě, jak to tady stojí za hovno.
Jak dál? Je nové číslo jednorázovka nebo bude mít pokračování?
Na začátku to byla jednorázovka, ale po těch ohlasech, co lidi píšou, jsme se dohodli s kumpány, že budou ještě minimálně dvě čísla. Další by mělo vyjít někdy okolo května a následovat bude vánoční v prosinci 2020. Potom se uvidí, co dál. Ale v květnovém čísle bude další návrat. Budeme k němu opět dávat kazetu. Vzhledem k tomu, že kompilace dnes postrádá smysl, tak se vrátíme k reedicím demáčů a polovina nákladu bude limitovka s demáčem z devadesátek. Už dnes mohu říct, že by to mělo být jedno z nejzásadnějších blackových dem, a sice Amon a jejich Call the Master. Navíc jsme udělali naše FB stránky, kde se postupně budou uveřejňovat novinky, rarity a třeba i audiozáznamy rozhovorů, protože my všechno děláme živě.