Raketový start, o němž se mnohým kolegům ani nezdálo. Tak lze shrnout shrnout úspěch prvního čísla Telepatie, jehož první náklad (300 ks) se prodal během jediného měsíce. Telepatie je sice novým titulem, ale její dva ústřední autory Petr a Honzu (Johana) budete znát z jejich působení v jiných zinech a webzinech.
První náklad Telepatie (300 ks) se prodal během dvou týdnů. Čekali jste něco takového?
Petr: Je to tak a zní to dost šíleně, tohle nemohl čekat nikdo. V původním plánu bylo udělat dvě stě kusů, ale tiskárna mi rovnou nacenila tři sta a mně ta cena přišla celkem fér. S přihlédnutím k faktu, že se část nákladu rozdává odpovídajícím a že si to pár kámošů koupí, jsem tajně doufal, že si to koupí i kámoši těch kámošů, a tím pádem by bylo tak cca sto kusů hned pryč. Šli jsme do těch tří stovek asi tak po dvousekundovém váhání.
Honza: Absolutně ne. Mysleli jsme si, že se náklad bude rozebírat třeba rok, a když se za rok rozebere, budeme rádi. Tento (dnešníma očima) scestný pohled vycházel z toho, že jsme neměli ponětí o tom, jak to dnes s prodejem tištěných DIY časopisů chodí, jaký by o ně mohl být zájem, a taky že třeba čtyři roky staré tiskoviny jsou ještě v distrech k dispozici.
Co všechno sehrálo roli v rozhodování začít Telepatii vydávat?
Honza: Největší roli sehrálo Petrovo nadšení pro věc. On určitě bude tvrdit (a napsal to i v úvodníku), že kdybych mu na to nekývl, tak by nic nevyšlo. Pravda je taková, že kdyby Petr po třech letech přemýšlení nepřišel s jasným plánem, nic by nevyšlo. Když padlo definitivní slovo, že tedy ano, což bylo někdy koncem léta 2018, žádné další rozhodování se nekonalo a začal se rychle řešit obsah a další záležitosti.
Petr: Prostě jsem si to chtěl zkusit. Obdivoval jsem zinaře a poslední léta jsem si říkal, že bych to měl vyzkoušet. Zároveň jsem věděl, že když do toho se mnou nepůjde Johan, nic dělat nebudu. Potřebuju při nějaké činnosti parťáka a spřízněnou duši, což Johan naplňuje na sto procent. On je ve své podstatě geniální osoba a je můj nejlepší kámoš, takže je mi velkou ctí, že mi stál po boku.
Největší roli ale sehrála grafika, respektive grafický program. O to, jak dát něčemu tvář, jsem se nikdy nezajímal. Zároveň jsem věděl, že jestli budu dělat fanzin, tak to musí být má práce. A proto to tak trvalo. V podstatě jsem sbíral odvahu na to, abych to spustil. S žádným grafickým programem neumím a tak to dost bolelo, ale nedokážu si představit, že bych někomu poslal články a on je pak sázel dle sebe. Tohle bych nechtěl, muselo to být moje! A i když je ta moje práce strašně amatérská a optikou grafiků ubohá, já bych to ani jinak nechtěl.
Posledních pár let u nás i na Slovensku běží revival fanzinů. Několik se probralo s dlouhodobého spánku (nebo klinické smrti), začaly vycházet nové. Čím si ten oživený zájem o ně vysvětlujete?
Honza: Nevím, jak na tuhle otázku odpovědět, protože si nemyslím, že by ten revival byl tak silný. Některé letité držáky dlouho nevyšly, jiné skončily kvůli smutným událostem. Objevilo se možná pár nováčků, ale nic masového, pořád se jedná o underground. Ale možná ani o všech nových fanzinech nevím. Obecně si myslím, že zájem o tištěné čtivo a třeba i gramodesky je dán dnešní dobou, která je strašně rychlá, lavina informací se valí ze všech stran, a tak si lidi chtějí od toho přetlaku odpočinout s něčím hmatatelným v ruce. Chtějí si prohlížet pěkné obaly desek nebo osahat časopis, který se jim trefí do vkusu.
Petr: Nemám takový přehled jako ty, ale že by to bylo něco podobného jako třeba s vinyly před deseti lety? Těžko říct, každopádně je to super. No a když teď vidím, co za tím vším stojí, má každý zinař můj respekt. Oživený zájem ze strany čtenářů spatřuju v tom, že jsou unavení z brouzdání po webových stránkách, kde je těch informací prostě moc. Když si vezmeš jeden a ten samý článek na obrazovce PC, nebo to držíš v rukou a koukáš do časáku… co je víc? To si my dva nemusíme vysvětlovat.
Napadlo mě několik otázek k tomu, jak jste časopis dávali dohromady. První je na lidi, kteří do prvního čísla přispěli. Hledali jste lidi, který už mají něco napsáno, nebo jste brali v potaz spíš to, že jsou na svůj žánr autoritou?
Petr: V potaz jsme brali, aby to byli kamarádi a hlavně lidi, co mají zájem a chuť. Tohle všechno je postavené na zájmu a na tom chtít něco udělat. Nerad se někoho doprošuju, to si to vše radši udělám sám, nebo si poradím jinak. Takže k lidem.
Když nepočítám Johana, tak jsme měli jasno, že chceme Peťana. Je to náš kámoš, píše s námi na Fobii, dělá koncíky, žije muzikou a teď i vydal svůj vlastní fanzin Nuctemeron. A navíc je to hrozně milý společník a fajn kluk všeobecně.
Bhut je můj kámoš píšící pro web Echoes a tak nějak parťák na koncerty po Praze, které spolu poměrně často vymetáme, navíc má zápal. Tady bylo jasno. Pak jsem věděl, že tam chci Berryho. Ten má přehled a je jako my s Johanem hodně „multikulti“, o čemž svědčí jeho bezvadný fesťák, kde se hraje od Bacha po Vlacha, a to mám rád! Navíc se chytil na nahozenou udičku a dodal dva skvěle pojaté rozhovory. Doteď vidím ta jeho jiskřící očička, když jsem mu řekl, že bude fanzin a že ho tam chci! Tohle miluju!Velká neznámá byl Mára. Ten pro muziku dýchá a když jsme se spolu bavili o zinech, nabídl jsem mu prostor a on vypadal, že má z té nabídky radost. Ne vše dopadlo úplně podle představ (měl tam mít dva články, ale jedna kapela se na to vykašlala), ale příště bude líp. Poslední píšící byl Radek, kterého jsme osobně neznali, ale věděli jsme, že by blbost nevypustil. Což se potvrdilo. Navíc ho myšlenka účasti na zinu nadchla, což bylo pro mě hlavní kriterium. Jeho účasti si moc cením. Poslední do party je Andy z MÖRKHIMMEL, který dodal Telepatii tvář. Tady jsme měli jasno, že to musí být originální malba a ne něco ukradeného z netu, natož obyčejného. Když jsem Andyho oslovil, nečekal jsem od něj takhle super reakci. Ve finále to nakreslil mnohem hezčí, než jsem čekal. Jsem z té malby nadšený!
Honza: Co se týká obsazení redakce, tak jsme to s Petrem tak nějak probírali a přemýšleli, koho oslovit. Skoro ve všech případech šlo o lidi, které známe osobně a respektujeme je za jejich řekněme přínos scéně a aktivity, které jsou nám sympatické. Základ byl jasný, tři lidi z Fobie a Bhut z Echoes, vše dlouholetí kumpáni z koncertů. Pak jsme myslím oslovili Berryho, kterého Petrův zápal pro věc nadchl a když jsme mu nastínili plánovaný obsah, uznal, že u toho musí být. Totéž Mára, který rychle nasdílel náš elán. Jediný pro nás (osobně) neznámý Radek taky nevydržel naše naléhání a Andy, autor obálky, rovněž okamžitě reagoval vstřícně. Myslím, že tým, který Telepatii připravil, si sedl nejen po hudební, ale i po lidské stránce. Asi ani nešlo o to, co mají potenciální psavci za sebou, i když jsme samozřejmě hleděli na to, aby ten člověk uměl dát dohromady myšlenky, roli spíš hrálo, že jsou to kamarádi. A autority to podle mě jsou napříč žánry.
Druhá ze tří podobných otázek se týká vzhledu časopisu. V tom širším slova smyslu: kolik bude mít stránek, jaký formát, jako ho budete distribuovat, co všechno do něj (ve smyslu rubrik) dávat? Byla pro vás důležitá ta vaše představa, nebo jste ji s někým, kdo už to zná z praxe a má potřebné knot-how, korigovali?
Petr: Tohle byl právě největší oříšek, který mě stál mnoho nervů a bezesných nocí. Technická část byla nejhorší. Původně mi s grafikou a s celým sázením měla pomáhat sestra, ale kvůli jejím zdravotním problémům z toho sešlo, jenže já už tou dobou akci zin spustil. Takže co teď, platit někomu za něco, k čemu bych měl milion výhrad, vykašlat se na to, když už bylo slovo vrženo… neexistuje!
Nezbylo než se to naučit sám… Stránek jsme chtěli ke sto padesáti, ale jiná je stránka ve Wordu a jiná v programu fontem číslo 9. Takže jsme xkrát počítali, kalkulovali a stejně jsme věděli prd, protože každý dostal libovolně dlouhý prostor na své články. To, jak to dopadlo, je vlastně náhoda. Počet stran mi přijde OK. Se samotným finálem a přípravou pro tisk mi hodně pomohl Milan (bubeník SCALP), který je tiskař a po zkušební verzi mě ještě upozornil na pár školáckých chyb, které, jak pozoruju, má ve svých časákách 80 % zinařů.
Distribuce… představa možná naivní, ale chtěl jsem to prodávat přes nás zainteresované na koncertech, které hojně vymetáme, a Berryho distro – Magick Disk Musick. To, že se to zvrtlo a denně chodily nabídky od distrařů, pro mě byl šok. Oni to jakože vážně chtěj??? Jelikož neumím říkat ne, se všemi jsem se rozumně dohodl. Takže si to našlo hodně cest mezi lidi.
Představu, jak by to celé mělo vypadat po grafické stránce, jsme s Johanem měli kupodivu hned, jak jsme se dohodli, že do toho jdeme. A s nikým jsme se neradili, měli jsme fakt jasno. Vše jsme si odkoukali z těch hromad zinů, které máme doma. Většinou jsme si říkali, že takhle to nechceme… A na jisté věci jsme docela palice dubové a přes jisté věci vlak nejede.
Honza: Technicky bych to rozdělil na dvě části – na náplň a grafiku (o té se Petr podrobně rozepsal). O náplni jsme měli celkem rychle jasno, něco málo odpadlo, když potenciální partner dlouho nereagoval na naši nabídku, něco se pak nepovedlo zrealizovat, něco málo v průběhu přibylo, ale kostra byla jasná během chvíle. Naši představu jsme s nikým zvenčí nekonzultovali, udělali jsme si obsah podle svého a dali tam kapely a lidi, kteří nás něčím zaujali. Všichni z redakce se v muzice pohybují dlouhé roky a neskromně si myslím, že know-how máme. (úsměv)
A do třetice: kolik vám časopis zabral času?
Honza: Dávali jsme ho dohromady stylem každý redaktor napsal svůj článek, poslal ho Petrovi, ten jej přečetl a opravil případně chyby či překlepy, pak ho poslal mně a já jsem udělal druhou kontrolu, případně jsme oba ladili sloh, aby to bylo čtivé. Pak znovu Petr, pak znovu já, pak všechno ještě četl Bhut. Cílem bylo udělat časopis bez pravopisných chyb a překlepů. Což se stejně nepovedlo. Času to sežralo strašně moc. Neumím ho vyčíslit, ale třeba otázky do jednoho rozhovoru jsem dělal několik dní po večerech, historii GRIDE psal taky několik dní, pak opravy, desítky hodin to v mém případě určitě byly.
Petr: Od prvních prací, což bylo poslat otázky kapelám, ke dni, kdy jsem si ziny vezl domů, to bylo půl roku. Vyčíslit čas nedovedu, ale jenom první článek trval několik dnů, kdy jsme furt odlaďovali chyby atd. Byla to hrůza. Já jsem byl v podstatě schopný ten rozhovor převyprávět z paměti slovo od slova. Ještě že byl Johan stále na příjmu!
Podle čeho jste vybírali kapely a články do prvního čísla?
Petr: Tak tady jsem se zachoval docela jako diktátörr. Kluci v podstatě reagovali na moje podněty a jsem rád, že to tak dopadlo. Když to zrekapituluju, tak Johan si vymyslel dva články, Bhut jeden a Mára dostal na vybranou. V tomhle případě jsem byl přísný a u dvojky to bude stejné. (úsměv)
Výběr byl takový, že jsme s Johanem seděli a říkali si, co by nám přišlo zajímavé a proč a pak bylo kriterium, aby ten člověk neodpovídal jako debil. Může být dobrá kapela, ale když vám odpovídá dvěma slovy, to je pak k ničemu, takže jsme šli na „jistotu“. Což si myslím, že v 90 % dopadlo dobře. No a pak jsme to chtěli mít barevné. Různé scény, trochu cizina, ženský faktor, atd.
Honza: Podle toho, co nám samotným přišlo zajímavé. Samozřejmě roli hrálo i to, aby to kromě nás zajímalo i potenciální čtenáře, ale v první řadě jsme si to dělali pro sebe.
První číslo je bez reklam, předpokládám, že šlo o záměr. Chcete tenhle koncept opakovat i do budoucnosti, nebo Telepatii reklamě otevřete?
Honza: Reklamy jsou pouze na jedné straně obálky a pokud bude druhé číslo a budu do toho moci mluvit, tak bych nechal reklamy ve stejném rozsahu. Nejsme reklamní katalog.
Petr: Úplně to není pravda. Hned na druhé stránce jsou tři, ale ty sis dal dvě a dvě dohromady a je ti jasné, že jedna z těch reklam je na Fobii, což jsme my. Další na Berryho distro a třetí na Ossieho, který tam má rozhovor, takže taková malá domů. (smích) Reklamu jsem jinak nechtěl vůbec řešit, nebylo to téma. Za prvé nerad u někoho žebrám a za druhé jdi za někým a vyprávěj mu, že děláš první číslo nějakého zinu, který věříš že bude dobrý, ale… všichni by mě kopli do zadku a ťukali si na čelo. A tohle ponížení bych nedával! Reklama mě v podstatě nezajímá. Fakt nevím, co bude příště, ale jestli bude, rozhodně ne jako nějaký deal, ale proto, že to budeme chtít udělat.
Úspěch prvního čísla jde vnímat i jako tlak na to, jaké bude číslo další. Je už něco, na co jste narazili a co byste určitě chtěli udělat jinak?
Petr: Dvojka už po obsahové stránce přetéká a nápadů máme už i na trojku! Ale nebudeme chrlit a budeme vycházet jednou ročně a to vždy devátého března. Jasně, že teď vidím, že to bude docela očekávaná věc a že si spousta lidí řekne, co dál, dají to? Ale už teď vím, že dvojka bude ještě lepší! Bude v ní víc článků, bude mít zase malovaný obal a věřím, že bude ještě pestřejší, i když rozhovory u nás budou vždy převládat. Ale všechny budou stát za to!
Honza: Žádný tlak si nepřipouštíme(e). Proč? O obsahu dvojky, jestli na ni dojde, už přemýšlíme a dost toho má Petr vymyšleného, něco určitě napadne i ostatní. Nemyslím, že bychom nějak změnili šíři záběru, protože nás baví pestré hudební spektrum. Koncept by podle mě měl zůstat stejný, nebo podobný, třeba nás napadne nějaký jiný formát článku, možná nebude historie kapely, ale bude víc tour reportů, to se uvidí, ale nic dramatického. Třeba hned na začátku jsme se shodli, že nechceme mít v časáku recenze a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.
Většina rozhovorů je po čertu dlouhých, standard je i osm stránek. Za každým z nich je i časový údaj, kdy vznikaly, a většinou se jedná o rozmezí několik měsíců. Jakou metodou vznikají?
Petr: Základ i naše představa je udělat rozhovor výživný. To znamená zpovídajícího pořádně „podojit“. Málokdy se to povede na tzv. první dobrou a pro větší dynamiku povídání je lepší došlé otázky otočit. Tohle je asi nejlepší postup. Většinou je to vše skrz e-mail. Proč to trvalo tak dlouho? Pošleš otázky a pak už jen čekáš. Přijdou odpovědi, ty připravíš obratem doplňující otázky a co se nestane? Zase čekáš. (smích) Proto to tak někdy trvalo. Každopádně někdy je to tak vysilující, že už na další kolo nemáš nervy a rezignuješ. Což se teď u jedničky stalo a s dvěma položkami nejsem úplně na sto procent spokojený, ale u dvojky už to nedopustíme. Udělá se rozhovorů víc a když nebude nějaký dle představ, prostě se vyhodí. Chceme tam mít jen kvalitu a ne kvantitu. Každopádně doufám, že náš výběr zpovídaných bude zase správný. A složitější je to s cizinci. Přijde mi, že čím jsou dál od nás, tím delší „vedení“, jako by e-mail byl ovlivněný počtem kilometrů. (smích)
Honza: Všechny rozhovory, které jsem dělal (a myslím, že i kolegové), vznikaly po e-mailu. Mám to tak raději, otázky si v klidu připravím, snažím se, aby měly návaznost, pak samozřejmě záleží na druhé straně, jestli se naladí na stejnou vlnu – v případě Telepatie se to povedlo na výbornou. Rozpětí několika měsíců bylo dáno tím, že jsme respondentům zaslali otázky a dali jim dost času na odpovědi, s tím, že jsme je poprosili, aby se nebáli pořádně rozepsat, že nás baví dlouhé poutavé rozhovory. Někdy jsme pravda čekali déle, než jsme si mysleli… (úsměv) Většinou jsme se pak k rozhovoru vrátili a udělali druhé kolo – doplnily se další otázky, které vyplynuly z předchozích odpovědí.
Několikrát jsme tu zmínili jiné fanziny, ovlivnění, běžné omyly kolegů… Co vy osobně, které tituly, nebo i třeba konkrétní čísla, považujete za zlatý fond české zinařiny?
Petr: Můj nejoblíbenější fanzin bude asi Buryzone. Je to hlavně tím, že mi je obsahově blízký a Bury se svým mančaftem to má dost podobně jako my s Johanem. Tzn. no orthodox. Punk/hardcore a do toho i přísný metal. Vlastně jsme s Johanem do jednoho čísla i přispěli a za sebe můžu říct, že mě tenkrát oslovení od Buryho moc potěšilo a možná to mohl být i jeden ze spouštěcích impulsů pro tvorbu vlastní. Jinak mě bavily metalové ziny v devadesátých letech, do kterých se dá počítat i tehdejší Pařát, ten jsem četl asi nejvíc. Tady tu parketu ale přenechám spíš Johanovi. Z novodobější tvorby určitě Inyho Trhavina č. 4, která mě hrozně nadchla, pak klasika Hluboká Orba, Go And Kill, Cerelitida, perfektně je dělaný Hlasatel… a na spousty jsem zapomněl. Z nováčků Mičlův Destruktorrr a po grafické stránce je mi nejvíc sympatický Martinův Kazimír. Zápal nelze upřít Šakalovi – Noise Master, ale zpracování je na mě už moc punk, touhle cestou jsme jít nechtěli. A nejaktuálněji bych rád zmínil Nuctemeron zine, který vydal náš kolega Peťan a to zpracování časáku je zase něco úplně jiného a nového a má to fakt nápad.
Honza: Pro mě je jednoznačně nejlepším zinem, který v Česku v posledních letech vyšel, Trhavina č. 4. Líbí se mi Inyho psaný projev i to, že tématicky je časopis hodně pestrý a není jen o hardcoru, na rozdíl od většiny dalších fanzinů. Když se vrátím do hluboké minulosti a vynechám xeroxované ziny, jejichž úroveň je z dnešního pohledu úsměvná, zmíním metalové plátky Metal Breath a Payo, kousek za nimi bych viděl poslední Morphii a Cassiopeiu, zajímavý byl i rozkročenější Rinsing Stage. Těžko říci, jestli mezi ziny počítat Whiplash, ale ve své době to taky bylo slušné čtení. Totéž Pařát, ten se postupně proměnil v celobarevný magazín, který vypadá parádně, a i když vzniká fanzinovým způsobem, už jej beru jako profi záležitost. Z novějších, vesměs HC titulů, asi nepřekvapí, když ukáži na Hlasatel, Kazimír, Hlubokou orbu, Napalmanach, z těch otevřenějších pak určitě Buryzone.
A konečně, namísto závěru: proč zrovna „telepatie“ jako název?
Honza: Nápadů bylo… asi deset. Nebudu je tady vypisovat, protože by se třeba někomu některý líbil víc než Telepatie… (úsměv) Na první pohled vypadá tohle slovo jako podivnost. Proč hudební časopis s názvem, který spadá spíše do oblasti psychologie nebo psychiatrie? Protože si myslíme, že tvrzení skeptiků, že telepatie neexistuje, jsme během přípravy časopisu vyvrátili. Ne jednou, ale několikrát se nám s Petrem stalo, že jsme prakticky ve stejný okamžik jeden druhému napsali to samé. Když pak jeden z nás plácl slovo telepatie, plácl druhý, že by to byl dobrý název pro časák. Nebylo to tak, že bychom se v té sekundě shodli, že tedy ano, ale několikrát jsme se k tomu vrátili a nakonec si řekli, že je to OK. Splňuje všechno, co jsme si řekli dopředu – aby to bylo jedno slovo, aby nemělo háčky a čárky, dobře se vyslovovalo, mělo přesah.
PF, duben 2019